Welcome to my new life..

12. ledna 2013 v 15:51 |  >Me<
Pročítala jsem si své staré články a nějak se mi zaschtělo se opět vypsat. Je toho neskutečně moc co se odehrálo za poslední 2 roky. Základku jsme ukončili tím nejlepší školním výletem jakým jsme mohli. Obrečela jsem to neskutečným způsobem. Ty lidi, pro mě znamenají strašně moc. Od těch s kterými jsem se denně bavila až po ty kteří byli v druhém koutě třídy. Ze všeho nejvíc mě mrzí vztah mezi mnou a nejlepším kamarádem, který se pokazil vlastně mojí vinou a jeho povahou, která je mimochodem naprosto minimálně odlišná od mé. Oba si jedeme svoje, ale na konci toho všeho si uvědomíme, že jedeme úplně stejně. Neskutečně mi chybí a při každé vzpomínkce se mi hrnou slzy do očí. Byl to nejlepší a nejúžasnější kamarádský vztah s kterým jsem kdy měla. Skoro přes celé prázdniny se mi neozval a naposledy jsme se viděli na rozlučáku kdy jsme tedy oba dva brečeli v objetí. "Nikdy na tebe nezapomenu" .. :) Asi to vypadá, jako by nám bylo 80 a jeden z ná umíral, ale on po nějakém čase se od nás všechno snažil odprostit a svým způsobem zapomenout na 9.B. I když věřím a doufám, že když se řekne základka tak my dva na sebe opravdu nezapomeneme. Napsal až v neděli 3.9. 2012, že mi přeje hodně štěstí v nové škole a že mu budu hrozně chybět. Musela jsem uronit pár... no spíš "pár" slz. Jediný na co jsme celou dobu myslela, že on mi tam bude tak strašně scházet.. :)
Všechno tohle se pokazilo proto, protože jsem se podle všech chtěla někoho, ke komu jsem cítila a cítim něco hodně moc silného. Říkám to pořád a nikdo mi to nevyvrátí.. Takhle se má člověk zamilovat v 25-27 letech a ne na střední. V únoru to bude už rok co jsme spolu. Pokud teda počítám tu "legální" i "ilegální" část našeho vztahu.. :) Všechno je to tak strašně složité a i ty chvilky štěstí, že ho mám se mísí s neskutečnýma depkama a pocitu naprostého zoufalství. Pan X zůstává panem X, který prostě panem X zůstane. A já si pořád naivně myslela, že já pro něj budu ta, kterou miloval tak, že by si mohl odpustit vše co dělal předtím ostatním. V tomhle se mýlím, ale pořád nějak doufám, že pro něj jsem ta "malá Míša" i když pro něj ne dokonalá. Našlo by se tu pár bláznivých kluků, kteří o mě mají pořád zájem. A já prostě vím, že být s nimi tak se mi dostane všeho o čem toužím a dostane se mě odměny za to, že ho budu mít ráda. Akorát jde o mou hlavu, která nedokáže pana X dostat pryč .. ani ne z hlavy jako ze srdce. Nikdy mě nepřestane štvát, že pro mě tolik znamená. Nechci si ani představit jak to bude probíhat tentokrát až tohle všechno nějak skončí. Bojím se. Pořád se všeho jen bojím.
K mojí nevyrovnané a rozverné povaze se přidává i stav doma a hlavně škola. Každý den vstát v 5:30 jet autobusem do školy, tak být a domů se dostat v 5 někdy i v 6. Jde o zvyk, ale nebaví mě to tam.. Ani si neuvědomuju jak je vzdělání důležitý a že mi to do života hodně přinese. Největší kámen úrazu je ovšem kolektiv ve třídě. Jsou tam především holky a sem tam pár kluků s kterými se bavím asi nejvíc. A to taky především, že si ke mě přisedl celkem slizký a nesympatický kluk s naglovanými vlasy. Postupem času se ukázalo, že není tak hrozný, ale pořád si o něm myslím svý :) Holky jsou tam poněkud zákeřné, nevyzpytatelné a jejich životní styl hledají v "gossipkách". Pomluvy, intriky, lži přetvářka. A pak se mi divte, že už půl roku trávím veškéré volné hodiny sama v lavici. Některé byly nejlepšími kámoškami už 14dní po tom, co si řekli své jména. Prostě pustit si tam odtud někoho k tělu u mě nepřichází v úvahu. Opravdu jsem si zvykla, že jsem pořád sama. Jak doma tak ve škole.. všude. Nad svým "forever alone" přemýšlím každý den a nevím proč to tak je. I ty vánoční dárky jsem byla kupovat všechny sama :) Pořád mi je smutno. Pamatuju si, že jsem jednu chvíli pořád vyhledávala samotu, ale teď je to samota čistě nedobrovolná. No jo no.. asi si to dělám sama svou "nedostupností". Stejně pořád doufám, že jednou potkám zase človíčka, kterýmu budu moct říct úplně všechno, on mě a budu vědět, že jsem pro něj stejně důležitá jako on pro mě. Takový člověk byl jenom jeden. Můj život ubíhá strašně rychle a nevím co dělat, aby se zpomalil aspoň na minimum. Nedávno jsem si hrála s bárbínkama a teď?.. Je to na prd.. :)
Asi bych to ukončila, protože to důležité jsem sdělila.. I když už je teda 12.1. přeju krásnější Nový rok 2013.
Mějte se krásně.. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama